Všechno, co jste chtěli vědět o GOLFu, ale báli jste se zeptat.

Než někde řeknu, že hraju golf, dvakrát si to rozmyslím. Z nějakého záhadného důvodu tu totiž panuje spousta předsudků a mýtů, které tuhle báječnou hru démonizují.

Je to sport

Reakce jsou dvojí. Ten, kdo ví, se začne ptát na handicap, případně na to, které hřiště hraju, a hovor je zapředen. Druhá reakce je něco jako pozdvihnutí obočí anebo sevření koutků úst. Tady vím, že jsem narazil. Tady vím, že bych měl sklapnout a o golfu už neříct ani slovo…
Ale nesklapnu. S většinou golfových odpíračů se totiž pustím do další diskuse – zajímá mě, v čem je problém. A obvykle narazím na dva neznalostní jevy: jedna skupina lidí si nemyslí, že jde o sport. Druhá skupina zná někoho ve svém okolí, kdo je GP (golfový pitomec) tj. „mám prachy, hraju golf a všichni si polibte…“
Takže popořadě.

Sport to v každém případě je.
Zkuste si vzít batoh, který váží asi tak 10 kilo, nosit ho (anebo tlačit na vozíku) cca 15 kilometrů střídavě do kopce a z kopce a každých sto až sto padesát metrů zastavte, lehce si procvičte záda a pak vší silou udeřte do pomyslného míčku na zemi. Garantuju vám, že toho po těch 5 hodinách budete mít plné kecky.

Druhou výtku bohužel tak lehce ze stolu nesmetu. Pravdou totiž je, že v každém golfovém klubu je zhruba 10% členů skutečných Golfových pitomců – opravdu se předvádí a opravdu se chovají tak, že by jim člověk nejraději vzal bag s holemi a jednu po druhé umístil do různých otvorů v těle (možností je dost). Nedá se s tím nic moc dělat, výskyt pitomců je bohužel společný pro každou lidskou činnost, ale většinou se o nich ví a jsou lehce rozpoznatelní. Vyhýbám se jim. Dělejte to taky tak.

Jak k němu přivonět?

Dejme tomu, že jsem vás teď zbavil předsudků a vy byste si chtěli golf „očuchat“.
Lehká pomoc. Najděte ve svém okolí někoho, kdo vás vezme jako caddyho na hřiště (caddy je ten maník, co se stará o hole a eventuálně tlačí vozík). Vezměte si jakékoli sportovní boty bez podrážky a prostě běžte na dlouhou procházku. Budete překvapeni, v jak ostrém tempu se ta procházka odehrává. Bude se vám asi líbit prostředí (většina hřišť je prostě krásná – dlouhé ostříhané fairwaye, přenádherně modelované greeny) a pokud půjdete ve flightu (seskupení hráčů kteří jdou spolu – minimálně 2, maximálně 4) s průměrně příjemnými lidmi, stanou se dvě věci: jednak těch pět hodin (pokud půjdete celé hřiště, tedy 18 jamek) uteče jak voda a druhak vás začnou svrbět ruce.
Začnete si říkat: Safra, ten míček ale letěl. Chtělo to možná ještě trochu víc doleva…
Pak to začnete říkat nahlas.
Pak vás sice ostatní ve flightu poprosí, abyste už nic neříkal, ale pomalu se z vás stává… golfista.

Křižovatka

Takže jste absolvovali ukázkovou hru a stojíte na křižovatce. V prvním případě se vám to zdála nuda a není to nic pro vás. Pak vám děkuju za upřímnost. Z vás prostě golfista nebude, ale nejspíš už nikdy neohrnete nos nad někým, kdo se vám přizná, že golf hraje.
V druhém případě vás to chytne. Zalíbí se vám prostředí. Chtěli byste hned druhý den vyrazit na hřiště a zkusit si to. Bohužel k tomu vede poměrně dlouhá cesta, ale prosím obrňte se trpělivostí – stojí to za to.

Abyste totiž mohli vyrazit na hřiště, musíte mít tzv. zelenou kartu, což je něco jako golfový řidičák. Skládá se z teorie a praxe – stačí zvládnout pár typů základních úderů a pravidla spolu s golfovou etikou – nic složitého. Nejlepším způsobem jak toho dosáhnout je: koupit si hraný golfový set (nejlépe na ebay, stojí fakt pár korun), najít si hřiště kam budete jezdit trénovat a na tom hřišti najít trenéra, který vás bude trénovat. Namítnete: na co trenéra? Nechci hrát vrcholově! Tady je odpověď: Golfový švih je tak specifická činnost, že vyžaduje postupnou změnu myšlení i svalové paměti. Přivedl jsem ke golfu asi dvacet lidí a několik z nich mne neposlechlo a šli do toho bez trenéra. Po čase však pochopili, jak velkou chybou to bylo, a na trenéra se obrátili. Pouze on vám totiž položí základy, na kterých pak budete dlouho a dlouho stavět. Doslova.

 

A nakonec příhoda,

která ilustruje všechno, co mám na golfu rád. Je to zdravý pohyb. Začít můžete kdykoli a v každém věku. Je jedno s kým hrajete – vždycky jde o souboj s vaším vlastním já.
Seděli jsme s kamarádem golfistou v golfovém klubu Motol. Nádherné, těžké hřiště, které se pyšní jednou z nejdelších jamek u nás.
Měli jsme po hře, připadali jsme si utahaní a čekali jsme na jídlo.
Na parkovišti zastavil menší autobus a z něj začaly vystupovat dámy ve věku 65-80 let. Každá ve sportovním. Každá si nesla svůj bag s holemi.
Zájezd anglických důchodců právě dorazil.

Většina prvních jamek na golfových hřištích bývá jednou z nejlehčích – měla by pomoci chytit tempo a neklást člověku golfistovi příliš velký odpor hned na začátku…
Ne tak v Motole. Tamní jednička totiž startuje vedle klubovny a vy musíte jednak přepálit cestu, po které se chodí dolů, a jednak musíte vést ránu po poměrně přesné linii, abyste se nedostali mimo fairway. Po levé straně totiž končí dopadová zóna cvičného odpaliště, po pravé straně už je fairwaye druhé jamky.
Babičky chodily na odpaliště jedna po druhé a suverénně posílaly dlouhé vysoké drajvy mimo všechna nebezpečí.
Nemohli jsme od nich odtrhnout oči.
Na stole nám pomalu stydlo jídlo.
A kamarád řekl jedinou větu: Aha, tak tohle je golf.

 

Zdroj obrázku: Flickr.com/deraci

Napsal: Pavel Vojíř